Etapový závod v Orlických horách na 240km. www.czechlongtrail.com

A jak to dopadlo?

Den první - 60km

Tak, po roce opět stojíme pod sjezdovkou a s vidinou šplhání na bunkrovku očekáváme mávnutí od startérů. Trať je letos pěkně připravená, vypadá tvrdě, ale zdání klame. A jak to tedy šlo? Ve sjezdech jsem je víc brzdil, saně byly docela těžký a čerstvý sních v podobě spíš krupice moc neklouzal, a i když ve sjezdech docela pěkně cválali,tak celkově to bylo pomalý. Asi tak v polovině mě překvapila Čekyna, pro větší únavu odmítala pozici lídra, vzadu ale běžela v tahu.

Den druhý - 55+33km (4hod. pauza mezi etapama)

Dneska jsem je víc pouštěl do cvalu a i když byla váha saní o něco větší, tak jsme si polepšili ze sedmého místa na čtvrté. Pauza v místě bivaku proběhla bez problému, zbaštili všechno s chutí a i čekání zvládli v klidu. Byli rádi, že si můžou odpočinout. Cesta zpět byla obtížnější, než jsem si dovedl představit. Míra únavy zjevně přesáhla mez pro pohodovou jízdu a i Agar začal hledat únik z pozice lídra. Vyčerpanost to ještě nebyla, neboť v zadní lajně běžel v tahu. Trápení trvalo někam ještě asi dva kilometry za Pěticestí. Tam mi došla trpělivost po neustálém pobízení, a v myšlence poslední naděje jsem nechal Ašara v pozici sololídra. Co se pak dělo, bylo jako balzám. Tahle situace ho asi nadchla, protože se tak krásně rozběhnul, a sním i ostatní. Do té chvíle jsem byl docela zoufalej, protože jsme byli už poslední na trati a nevypadalo to moc nadějně. Po chvíli jsme ale dojeli tu Němku se šestkou AH a nechali jí svému osudu. Asi po dvou až třech kilometrech jsme pak dojeli Fandu Sáďu a já čekal, co na to Ašar. Byl super. Tempo více méně udržel až do cíle i s tím, že Fandovi se jeho pesani rozběhli a udrželi se nás v těsném závěsu. Oba dva nás tam Ašárek vytáh z pěkný bryndy. Byla to zajímavá zkušenost s tím, že dobrej lídr může znamenat až půl "síly" spřežení.

Den třetí - 52km - K.O.

V pátek jsme vyráželi na trať v rozpacích, neboť u Čekyny míra únavy hraničila s bolestí a došlo na tu variantu, že jsem jí musel zanechat na kontrole u Masaryčky. Ani ale neprotestovala, navíc jí hned, jěště se dvěma dalšíma psama, odvezli dolů ke Krystýně, kde si jí převzal Jenda. Nezdá se to, ale i když je to fena, tak její síly nám dost scházely. 40 kilo na tři psy je už docela dost a asi tak tři kilometry za káočkem  jsem litoval, že jsem to neskrečnul. Měl jsem ale naději, že to psi ustojej, a bojovali jsme. Moje nachlazení mi ale vysávalo moře sil a i psi toho měli plný zuby. Byla to ale opět zoufale pomalá jízda, tentokrát už jsme byli nedostižně poslední na trati a pod Marušou jsem pak už nenašel špetku motivace jet na bivak. Ještě asi kilometr před touhle kontrolou jsem dával psům "svačinku", za kterou mi byli evidentně vděční. Baštili s chutí, jako by věděli, co nás ještě čeká. Těch stoupání bylo na trase totiž ještě nepočítaně, celkem asi ještě 14km trasy! Bylo mi hrozně. Nejen fyzicky, ale výčitky vůči kontrolám, který čekaly už jenom na mě, byly hrozný. Do určitý míry se pak opakovalo čtvrteční "znovuzrození". Zhruba od Zámečku, asi tak šest kilometrů před cílem jsem ulehčil Ašarovy psychicky náročnou situaci, kdy běžel zase sám, a po neochotě Agara se podílet na výkonu vpředu, jsem dal dopředu Endyho. Ten mě mile překvapil a pracoval s velkým, jemu "cizím" nasazením a Ašarovi zdatně sekundoval i ve sjezdech. Poslední asi tři kilometry jsme pak letěli neskutečně. I zajíce, a kdoví co to ještě bylo v lese, jsme docela zdatně naháněli. Cíl byl pak pro mě doslova vysvobozením, únava byla neskutečná. Bez Jendovo pomoci bych se o psy asi nepostaral. Když jsem ještě stačil zavolat domů, tak prej Miluška chudák nemohla ani strachy spát, jak jsem mluvil údajně z cesty. Ostatně Jenda to zastal výborně po všech třech etapách, ve čtvrtek v noci se dostal do postele dokonce až po třetí hodině. Asi mu to ale nevadilo, protože moh sedět v hospodě.

Suma sumárum

Celkově to byl letos asi nejtěžší ročník a zkušenosti takhle nabyté budou hodně ceněné. Jednak, bez čepice to prostě nejde, zdravíčko je tady dost důležitý. Dojem z natrénovanosti mám dobrej, i do třetí etapy startovali s chutí i přes tu hroznou váhu. Vytrvalost byla slušná, příští rok musíme pak přidat víc na síle protože v tahu jsme byli slabší. Porovnání ale zkresluje větší váha moje, i saní. Taky nám s Jéňou uteklo krmení, celkově sme jim dávali míň než doma v tréninku. To se projevovalo nárůstem výkonu po "svačinkách". Sou to dobrý zkušenosti hlavně pro Jendu, tak snad si je uchová. Takže co? Za rok asi zase pojedem.